Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


jiskra života

23. 9. 2007

o románu..a jeho spisovateli..

Tento román byl napsán v roce 1952, kdy už autor žil téměř dvacet let mimo Německo a vrací se k událostem, které byly v té době ještě aktuální a dokonce ještě dnes se zdají nepochopitelné. Odehrává se na sklonku války - začátek roku 1945, až konec války - ve středu toho, co v té době ještě zůstalo ze třetí říše. To jak územně, tak i ideologicky - v koncentračním táboře Mellern.
Hlavní hrdina nemá zpočátku ani jméno, pouze prosté označení 509. Jeho jméno se později jednou nebo dvakrát objeví, ale díky více než deseti letech strávených za ostnatým drátem a několika "oživěním" pro změnu totožnosti ho ani on ani jeho spoluvězni nepoužívají. 509 a několik dalších vězňů, kterým říkají veteráni, živoří v takzvaném malém táboře, který je určen pro vězně, kteří jsou ve stavu, kdy už nejsou schopni pracovat. Trefně je malý tábor označován jako předsíň krematoria.
Na rozdíl od několika jiných děl, které ukazují, že v tomto prostředí mohli přežít jen ti nejsilnější a nejbezohlednější, zde Remarque ukazuje, že mohli přežít jen ti, kteří si uchovali onu jiskru života a několik opravdových přátel. Zvláště když vše naznačuje, že konec války se již blíží, a že se nesmí vzdát tak krátkou dobu před koncem.
Naděje vězňů na osvobození vzroste po několika náletech na blízké město, které se jim až do nedávna zdálo nedosažitelné a nedotknutelné, nejvíce ovšem po tom co konečně uslyší zvuk svobody - spojenecké dělostřelectvo a hluk blížící se fronty. Vedení tábora se pomalu začíná rozpadat a všichni se snaží utéct. Mezitím se taktéž připravuje podzemní hnutí v táboře na převzetí moci.
S koncem války se také mění chování velitelů, dozorců a kápů. Někteří se snaží ve svých metodách ještě přitvrdit a počítají, že se po válce někde ztratí - zástupce velitele Weber. Jiní, jako například velitel tábora Neubauer se před svým svědomím hájí tím, že jeho tábor byl v podstatě humánní a on že pouze plnil rozkazy.
Vůbec Neubauer je zde taková rozporuplná osobnost, sám si nalhává, že to dělal pouze díky tomu, aby zajistil dobré živobytí své rodině a aby plnil rozkazy. Jeho žena ale společně s jeho dcerou uteče poté, co jim Neubauer vysvětluje, že nálety na město jsou jen dočasné, a že Německo má v záloze ještě tajné zbraně se kterými válku vyhraje - typická slova fanatika na konci války. Klid poté hledá jako malý chlapec na své zahrádce za městem mezi jeho zvířaty.
K osudnému boji dojde v den před osvobozením. Skupina opilých příslušníků SS vedená Sharfuhrerem Weberem se rozhodne tábor zapálit i s vězni. Při boji 509 zastřelí Webera, smá je ovšem postřelen. Osvobození se sice nedočká, ale toho, na co čekal déle než deset let - Weberovy smrti - ano. Když ráno přijedou první spojenecké jednotky, snaží se Neubauer předat tábor jako voják. Nikdo ze spojenců ho ovšem po tom co viděli při prohlídce tábora za vojáka nepokládá.
Konec vyznívá zhruba tak, že naděje vždy žije, i když je to jen iluze. Dva lidi, Buchera a Ruth, drželo při životě pouze to, že po válce spolu budou žít v malém domku, který stál nedaleko tábora. Když opustili tábor a šli se k domku podívat zjistili, že je při životě držela pouze přední stěna, která přežila dopad bomby.

úryvek

Rusové pracovali na protilehlém konci zahrady. Neubauer viděl jejich tmavá ohnutá záda a siluetu strážného s puškou s nasazeným bodákem trčícím k nebi. Strážný tu byl jen kvůli předpisu; Rusové neutíkali. Kam by taky utíkali ve svých uniformách a bez znalosti němčiny? Měli velký papírový pytel s popelem z krematoria, kterým posypávali záhony. Pracovali zrova mezi chřestem a jahodami, které měl Neubauer obzvlášť rád. Nikdy jich neměl dost. V papírovém pytli byl popel šedesáti lidí, z toho dvanácti děti.

Schultemu bylo třiadvacet, byl plavovlasý mladík, měl šedé oči a jasný, pravidelný obličej. Ještě než se nacisté dostali k moci, byl členem hitlerjugend a tam byl taky vychováván. Naučil se, že lidstvo se dělí na nadlidi a podlidi, a pevně tomu věřil. Poznal rasové teorie a nacistická dogmata, jež se mu staly Písmem svatým. Byl poslušným synem svých rodičů, ale byl by udal vlastního otce, kdyby se postavil proti nacistické straně. Stranu považoval za neomylnou; nic jiného neznal. Ti, co byli uvězněni tady v táboře, to byli nepřátelé nacistické strany a státu a bylo proto nemyslitelné, aby k nim cítil nějakou útrpnost nebo lidskost. Byli méně než zvěř. Jestliže byli zabíjeni, pak to bylo totéž, jako když se zabíjí škodlivý hmyz. Schulte měl naprosto klidné svědomí. Dobře spal a litoval jedině toho, že není na frontě. Tábor ho vyreklamoval kvůli srdeční vadě. Jako přítel byl spolehlivý, měl rád hudbu a poezii, a mučení považoval za nezbytný prostředek, jak získávat od zatčených zprávy, protože všichni nepřátelé strany lhali. Na rozkaz už ve svém životě zabil šest lidí a nikdy o tom nepřemýšlel; dva z nich pomalu, aby jmenovali své spoluviníky. Byl zamilovaný do dcery zeského soudního rady a psával jí něžné, trochu romantické dopisy. Ve chvílích volna si rád zazpíval. Měl hezký tenor.

(str.40 - 187. a 5.) je to jedna z mích nejoblíbenějších knih, všem vřele doporučuji...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář