Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


nesnesitelná lehkost bytí

23. 9. 2007

nesnesitelná lehkost bytí

tenhle román považuju za nejlepší z kunderovo knížek, , nenapsala jsem tento článek ale opravdu jsem vybírala akej sem dát, a tenhle mě zaujal, líbil se mi tak je tu.

„Všechny velké romány jsou vyprávěním o lásce. A protože formy vztahu muže a ženy se v průběhu času mění, jsou tyto velké romány současně zrcadlem své doby, tázáním po podstatě lidské existence určité epochy. Román Milana Kundery tuto pravdu svrchovaně naplňuje, od první do poslední řádky klade otázku možnosti lásky ve světě v krizi, v epoše konce 20. století.“

Román „Nesnesitelná lehkost bytí“ vyšel v roce 1985 v Torontu v nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty – Eight Publishers. V České republice román doposud nevyšel, protože po vydání románu Žert (1967) totalitní režim zakázal publikování Kunderových děl. O vydání románu se uvažovalo hned po revoluci, ale autor k tomu nedal svolení a zatím svůj názor ještě nezměnil.

Kundera rozdělil svůj román do sedmi částí. Tyto části na sebe chronologicky nenavazují, vzájemně se prolínají a doplňují. Například první část je vyprávěním z pohledu Tomáše, kdežto druhá část popisuje Terezin život s matkou a zároveň doplňuje Tomášovu část příběhu Tereziným pohledem. Téměř v každé části se objevuje filosofická polemika, ať už nad samotnou nesnesitelnou lehkostí bytí, nebo nad politickým režimem v Československu, či nad jinou otázkou. Specifickým oddílem je „Malý slovník nepochopených slov“, který se soustřeďuje na vztah mezi Sabinou a Franzem, jenž je založený na vzájemném nedorozumění a odlišném chápání významů důležitých slov. Kundera je na celém světě uznávaným pokračovatelem středoevropského filosofického románu a tak se i v Nesnesitelné lehkosti bytí setkáváme s odkazy na jiná díla, především na teze a díla filosofů Parmenida a Nietzscheho.

Jak již jsem zmínil na úplném začátku své práce, je tento Kunderův román především vyprávěním o lásce. Pojetí lásky hlavními postavami je ale zároveň prostředkem k pochopení složité doby a jejího odrazu na formování lidského charakteru a způsobu života vůbec.

V tomto románu figurují čtyři hlavní postavy, přičemž každá z nich má svůj specifický charakter a světonázor.

Tomáš: Tomáš je neurochirurgem v nejmenované pražské nemocnici a žádná sukně před ním dlouho nezůstane na svém místě. Partnerky střídá téměř denně, nehledá hluboký vztah touží po tělesném potěšení, které nazývá „erotickým přátelstvím“. Sex bere jako zábavu, srovnatelnou například s fotbalem. Jedinou výjimkou v dlouhém zástupu žen je Sabina. Je pro něj milenkou a zároveň přítelkyní, oba dva milují volnost a sex.

Tomáš je ale také zároveň člověkem silným a sebejistým, když však potkává Terezu, pociťuje nový a pro něj neznámý pocit, zažívá totiž pravou lásku. Lásku nejen tělesnou, ale i duševní, která je pro něj zvláštní a zároveň krásná.

Tereza: Tereza je mladá, lehce naivní a dětsky vypadající žena pocházející z malého lázeňského městečka. Je osamocená v životě se svou matkou a otčímem. Před matkou a před světem uniká ke knihám. Když poprvé vidí Tomáše, má i on u sebe knihu, a to je pro Terezu významné znamení. S Tomášem cítí jistou sounáležitost, dalo by se říci společnou účast v jakémsi tajném bratrství jiného chápání světa.

Tereza je Tomášovým protikladem, jak je Tomáš silný, tak je Tereza slabá. Cokoliv dělá, je z lásky k Tomášovi. Je mu naprosto oddaná, a proto jí stálé Tomášovy nevěry velmi zraňují a to i přesto, že si je jeho láskou jistá a snaží se Tomášův způsob života pochopit, ale Tomášova lehkost bytí je pro ni špatně snesitelná.

Sabina: Sabina je výtvarnicí snažící se tvořit svá individualistická díla i přes nepřízeň budovatelského komunistického režimu. Své obrazy tvoří tak, aby na první pohled neprovokovaly svou osobitostí, ale zároveň do nich vkládá své pohrdání kýčem a stereotypním socialistickým uměním, sama o nich říká: „vpředu je srozumitelná lež a vzadu nesrozumitelná pravda“. Sabina je na útěku ze světa kýče, neboť totalitní politické režimy a totalitní kýč se organicky doplňují.

Láska je pro Sabinu také únikem, únikem ze světa povinností, ze světa v němž dokonce radost, štěstí a vkus mají být člověku vnuceny. Před tím vším prchá Sabina do zahraničí, tam však nenachází naplnění nýbrž prázdnotu. Nikdo ji totiž nechápe, její noví přátelé ji interpretují podle svých vlastních jednostranných a zkreslených představ o „Východu“. A tak díky své touze po volnosti a neustálému unikání ze světa kýče zažívá Sabina nesnesitelnou lehkost bytí.

Franz: Franz je žádaným švýcarským historikem žijícím spořádaný a víceméně spokojený život vyšší třídy. Má manželku a dceru a na první pohled mu nic nechybí. Jeho slabostí jsou však revoluce a jiné snahy o změnu stávajícího systému, zřejmě právě proto je fascinován Sabinou, která přijíždí z Rusy okupovaného Československa.

Franz je naprosto odlišný od Sabiny, je to zapříčiněno odlišným dětstvím a odlišným prostředím v němž oba vyrůstali. Jejich vztah je založen na nedorozumění, každý přikládá stejným slovům rozdílný význam. Láska k opuštěné matce disponovala Franze ve vztahu k ženám především věrností, soucitem a úctou. Pro Sabinu je láska cestou úniku, uniká také Franzovi, poté co Franz opustí svou rodinu a rozhodne se žít s ní.

„Myšlenka o věčném návratu je tajemná a Nietzsche jí uvedl ostatní filosofy do rozpaků: pomyslit, že by se jednou všechno opakovalo, jako jsme to už zažili, a že by se i to opakování ještě do nekonečna opakovalo! Co chce říci ten pomatený mýtus?“

Těmito slovy začíná Kundera svůj román a v prvních dvou kapitolách pokračuje v úvahách nad touto Nietzscheho tezí. Vychází z jeho myšlenek, že věčný návrat je tím nejtěžším břemenem a dostává se k otázce: „Je-li věčný návrat tím nejtěžším břemenem, pak se mohou naše životy jevit na jeho pozadí ve vší nádherné lehkosti. Ale je tíha opravdu hrozná a lehkost nádherná?… Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější. Naproti tomu absolutní nepřítomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné. Co si tedy máme zvolit? Tíhu nebo lehkost?… Jisté je jen jedno: protiklad tíha lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů.“

Po tomto úvodu se dostáváme do myšlenek Tomáše, který přemýšlí o Tereze a zpětně si promítá jejich první setkání v malém lázeňském městě. Setkali se v kavárně, kde Tereza pracovala, strávili spolu asi hodinu. Tereza ho potom doprovodila až na nádraží, kde s ním čekala dokud nenastoupil do vlaku. Za deset dní se z ničeho nic objevila v Praze u dveří jeho bytu, pozval jí dál a pomilovali se. V noci dostala Tereza horečku a zůstala u něj v bytě celý týden dokud se nevyléčila, Tomáš během té doby pocítil k „té téměř neznámé dívce“ nevysvětlitelnou lásku. Potom co se vyléčila, odjela zpět do svého rodného města. Po jejím odjezdu Tomáš přemýšlel o tom, zda jí má pozvat k sobě natrvalo, věděl totiž, že když přijede, tak proto aby mu nabídla celý svůj život a té odpovědnosti se Tomáš bál. Necítil k ní nic podobného jako ke všem ostatním ženám, nebyla to pro něj ani milenka ani manželka. Cítil totiž, že kdyby umřela, on by její smrt nepřežil. Jeho dilema vyřešila sama Tereza, když k němu opět znenadání přijela. Snažila se dávat najevo, že je u Tomáše jen náhodou, v Praze prý byla z jiných důvodů. Když vedle sebe potom v noci leželi, nabídl jí Tomáš (zcela proti svým zásadám) ať zůstane u něj.

„Ještě včera se bál, že kdyby ji pozval k sobě do Prahy, přijela by mu nabídnout celý svůj život. Když mu teď řekla, že má kufr v úschovně, blesklo mu hlavou, že v tom kufru je její život a že ho nechala zatím na nádraží, než mu jej nabídne.“

Když se Tomáš rozvedl se svou první ženou, snažil se zařídit si svůj život, tak aby se k němu už žádná žena nemohla nastěhovat. Svým milenkám tvrdil, že nemůže s nikým na společné posteli usnout. Tu noc, kdy podruhé přijela Tereza, spal po dlouhé době se ženou, a když se probudil zjistil, že ho spící Tereza drží pevně za ruku, tak pevně že se nemohl z jejího sevření vymanit.Od té doby se oba těšili na společný spánek. Tomáš sice obstaral Tereze podnájem, aby neměly jeho milenky pocit druhořadého postavení, ale ten se stával čím dál víc pouhým alibi.

Tomáš si uvědomil, že Terezu miluje, protože láska pro něj neznamenala sex, ale trávení společných intimních chvil a toho byl schopný jedině s ní.

Díky Tomášově přítelkyni Sabině získala Tereza místo fotografky v jednom deníku. Zároveň začala zjišťovat stále více údajů o Tomášově tajném milostném životě, našla jeho dopisy od Sabiny, ve kterých mu psala o tom, jak by se sním chtěla milovat. Hlavně díky tomu se Tereze začaly zdát zlé sny, ve kterých ji Tomáš trápil společně s jinými ženami, Tomáš ji vždy vzbudil a musel jí dlouho konejšit než znovu usnula.

Tomáš své nevěry nejprve popíral, ale když zjistil, že důkazy jsou příliš zřejmé, snažil se Tereze dokázat, že jeho polygamní život není v žádném rozporu s láskou k ní. Nebyl však důsledný, protože chvíli své nevěry zapíral, a pak se je zase snažil ospravedlnit. On sám však na Terezu žárlil, jednou byli společně a ještě s několika přáteli v baru, oslavovali její nové místo. Tomáš nerad tančil, a proto se Terezy ujal jeho mladý kolega.

„Nádherně jim to na parketu slušelo a Tereza se mu zdála krásnější než jindy. Pozoroval udiveně, s jakou přesností a poslušností Tereza předchází ještě o zlomek vůli svého partnera. Ten tanec se zdál vypovídat o tom, že její obětavost, jakási nadšená touha udělat to, co vidí Tomášovi na očích, nebyla nijak nutně vázána na Tomášovu osobnost, ale byla připravena odpovědět na volání kteréhokoli muže, jehož by potkala místo něho.“

Tereza se stávala čím dál tím méně vyrovnanou, Tomášovy nevěry ji zraňovaly. On to věděl, ale nebyl schopen zanechat svých „erotických přátelství“, protože by ho to rozvrátilo. Vždy když se miloval s jinou ženou musel se opít, aby neměl před očima Terezin obraz, ale nedokázal si svou vášeň odpustit. Při milování s jinými ženami se stával roztržitý, díval se na hodinky, aby nepřišel pozdě domů. Ze svobodného mládence se měnil na manžela.

Aby zmírnil Terezino trápení, oženil se s ní a pořídil jí štěně křížence, které (ač to byla) fena pojmenovali Karenin po knize Anna Karenina, kterou měla Tereza v ruce, když za ním podruhé přijela do Prahy.

Jejich svatba proběhla těsně před ruskou okupací Československa, byl srpen 1968. Zatímco Tereza nebezpečně fotografovala ruské vojáky na ulicích a pak snímky dávala zahraničním novinářům, Tomášovi neustále telefonoval z Curychu ředitel tamní nemocnice a nabízel mu místo. Tomáš nejprve odmítl, ale pak po rozhovoru s Terezou se rozhodl, že emigrují.

„To všechno říkala Tereza Tomášovi a on věděl, že je to pravda, ale že pod tou pravdou je ještě jiná, podstatnější příčina, proč chce Tereza odejít z Prahy: je ve svém dosavadním životě nešťastná.“

Tomáš se vrhl do práce s novou vervou, Tereza se pokoušela prosadit jako fotografka, ale bylo jí řečeno, že snímky z okupované Prahy nejsou aktuální. Místní fotografka jí navrhla fotografování pro zahrádkářskou rubriku, s tím však Tereza nesouhlasila. Fotografka jí také řekla, že má zvláštní cit pro ženské tělo a ať tedy zkusí akt. Tereza se rozhodla, že navštíví Sabinu, která emigrovala do Ženevy v jejím ateliéru. Sabina jí ukázala své obrazy a popsala jí způsob jejich tvorby. Tereza jí s obrovskou pozorností naslouchala, až úplně zapomněla na to, že přijela Sabinu fotografovat.

„Aparát sloužil Tereze zároveň jako mechanické oko, jímž pozorovala Tomášovu milenku, i jako závoj, kterým si před ní kryla tvář.“

Tomáš trávil většinu času v nemocnici a na Terezu měl velmi málo času, ta zůstávala sama doma s Kareninem a učebnicemi francouzštiny a němčiny. Jednoho dne večer se Tomáš vrátil domů a našel tam jen Terezin dopis, ve kterém se mu omlouvala za svou neschopnost adaptovat se na nové prostředí a odjezd zpátky do Prahy. Tomáš v Curychu ještě chvíli vydržel, ale začal pociťovat nesnesitelnou lehkost bytí, zjistil, že Terezu potřebuje a vrátil se za ní zpět do Československa.

Mezitím se Sabina seznámila s Franzem, svůj milostný vztah prožívali zásadně mimo Ženevu na různých Franzových obchodních cestách. Sabinu ale tento způsob začal nudit, Franz jí na to odpověděl tím, že není schopný jít v ten samý den z postele své milenky do postele své manželky. Zároveň si ale uvědomil, že Sabinu opravdu miluje, zatímco svou manželku má rád spíš jako matku, ženu která je slabá a je ji třeba chránit. Po nějaké době se rozhodl, že svou manželku opustí a začne nový život se Sabinou. Sabina s tím zdánlivě souhlasila, ale když se Franz se svou manželkou rozešel, odjela do Paříže. Franz našel jen prázdný ateliér a správce, který mu řekl, že majitelka ateliéru si nepřála, aby se dozvěděl, kam zmizela.

Zdrcený Franz si pořídil podnájem a začal nový život.Začal žít samostatně, poprvé si sám vybíral nábytek nezávisle na někom jiném.Zjistil, že Sabinina fyzická přítomnost pro něj není důležitá, protože v něm zanechala svou stopu, stopu štěstí a radosti ze svobody. Našel si novou známost, kterou se stala jedna z jeho studentek, ta ho milovala bezmezně, ale on pořád myslel na Sabinu. I přes nevoli své partnerky se rozhodl zúčastnit pochodu na Kambodžu, který měl zajisti přístup západních lékařů do hladomorem zužované Kambodži. Viděl v tom alegorii se Sabininou vlastí, byla to přeci země okupovaná komunistickou armádou. Pochod skončil naprostým fiaskem, a když se potom Franz procházel po Bankoku, ze kterého se měl vrátit zpět domů, přepadli ho místní zloději a na následky zranění zemřel v Ženevské nemocnici. Tím Kundera poukázal na bezvýznamnost a zbytečnost „Velkého pochodu“.

Potom, co se Tomáš vrátil do Prahy, začal mít problémy v zaměstnání. Ještě před emigrací totiž napsal článek, ve kterém srovnával Oidipa (ten se oslepil a odešel do vyhnanství, když zjistil kolik špatných věcí napáchal) s komunisty (ti zase tvrdili, že o těch špatných věcech nevěděli). Vydavatel článek trochu zkrátil a upravil a ve výsledku si komunisté mysleli, že jim Tomáš navrhuje, aby si vypíchali oči. Bylo mu nabídnuto odvolání, to ale Tomáš odmítl podepsat a tak se z neurochirurga stal obvodním lékařem. Když odmítl odvolání podruhé, tak se stal z obvodního lékaře umývačem oken.

Při umývání oken se dostal do mnoha domácností, atak nebylo divu, že ve svých „erotických přátelstvích“ pokračoval, a tím samozřejmě trápil Terezu. Ta byla několik týdnů po svém návratu vyhozena z týdeníku, pro který fotila a stala se barmankou v hotelu na předměstí, kde se setkávala například s vyhozeným profesorem theologie či velvyslancem. V baru na ní ale také dohlížel tajný policista nebo snad jen udavač, který jí svou sílu dával nepříjemně najevo.

Ale jen co odešel, ozval se malý muž s lysinou, který vypil už třetí vodku:„Paní, vy víte, že se mladistvým nepodává alkohol.“ „Vždyť jsem žádný nedala! Dostal limonádu!“ „Moc dobře jsem se na vás díval, co jste mu do té limonády lila!“ „Co si vymýšlíte!“ vykřikla Tereza. „Ještě jednu vodku,“ poručil muž s lysinou a dodal: „Už delší dobu vás pozoruju.“

Při této roztržce se jí zastal jistý inženýr, Tereza o něm začala přemýšlet jako o možné nevěře Tomášovi, ke které se nakonec také odhodlala. Když však bylo po všem, došlo jí, že jí tento akt vůbec nic nepřinesl, snad jen další trápení, protože měla výčitky vůči Tomášovi a podezření, že „inženýr“ na ní byl nasazen tejnou policií.

Tomáš se při jednom mytí oken setkal opět s redaktorem, který vydal jeho článek a také se svým synem z prvního manželství, tito dva se ho snažili přesvědčit, aby podepsal žádost českých intelektuálů o propuštěni politických vězňů. Tomáš se nejdříve rozhodl podepsat, ale pak si to rozmyslel a odešel. Jeho syn ho obdivoval, ale Tomáš o něj ani o jeho obdiv neměl zájem.

Tomáš se také setkal s předsedou vesnického zemědělského družstva, kterého kdysi operoval, a ten jemu i Tereze nabídl možnost odstěhovat se na venkov. Tomáš se cítil fyzicky vyčerpán svými neustálými avantýrami a také neustálým tlakem režimu na jeho osobu a věděl, že Tereze by tato změna prostředí přišla jedině vhod.

Na venkově se jim dýchá volněji, bez neustálého tlaku a stresu pociťují krásu a pohodu venkovského života. Tomáš se stal šoférem nákladního auta, kterým rozvážel zemědělce na pole nebo vozil nářadí a Tereza dvakrát denně vyváděla společně s Kareninem na pastvu stádo krav.

Karenin ale dostává rakovinu a pomalu umírá, nakonec se Tomáš s Terezou rozhodli, že mu dají uspávací injekci. Psova smrt je oba ještě víc sblížila, Tereza měla však opět podezření, že jí byl Tomáš nevěrný, ale vše se vysvětlilo, když zjistila, že podezřelé dopisy jsou od Tomášova syna.

Román končí, když si Tereza společně s Tomášem, předsedou a mladým zemědělcem vyjedou zatančit do sousedního města. Tereza se Tomášovi omluvila ještě jednou za to, že ho dostala tak nízko ve společenském žebříčku tím, že se vrátili zpět do Prahy.

„Tvoje poslání bylo operovat,“ řekla. „Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A je to ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání.“

Román sám o sobě končí touto scénou, ale z dopisu Tomášova syna Sabině do Ameriky, který se objevuje v druhé polovině románu se dozvídáme, že Tomáš společně s Terezou zahynuli při cestě autem, kterému nefungovaly brzdy.

Zdroj : http://ld.johanesville.net/kundera-03-nesnesitelna-lehkost-byti

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář